Výjezd za Viktorkou na Bate Borisov

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

O výjezd na východ se dá logicky očekávat úpadek zájmu, ovšem počet osmi zájemců o autobus je až zarážející. Varianta s autobusem i vlakem tedy automaticky padá a nezbývá než se do Běloruska vydat vlastním způsobem. 9 dní před utkánim (vyřízení víza trvá týden) se scházíme ve dvou lidech k jakési poradě a zvážení možností, nejpravděpodobnější variantou se však přes veškeré úsilí jeví ČT4 sport. Den na to se však ozývá třetí fanatik s tím, že objevil letecký spoj s přestupem ve Frankfurtu za přijatelné peníze. Zbývá tedy už jen vyplnit žádosti o vízum a bleskově je poslat do Prahy, což se děje další den. Do odletu zbývá 7 dní, stejnou dobu však vyžaduje i běloruský úředník. Víza si tak vyzvedáváme o týden později cestou na letiště, těsnější už to být nemohlo. Naštěstí vše bez problémů. Na ruzyňském letišti o sobě dáváme vědět tradičně formou samolepek, nejinak je tomu i ve Frankfurtu a Minsku.

Po německém mezipřistání se konečně objevujeme v běloruské metropoli, ručičky na hodinkách posouváme o dvě hodiny dopředu. Je tedy 1:30 ráno a vyrážíme hledat přijatelný nocleh, což si taxikář vyložil jako apartmá v tříhvězdičkovém hotelu, kam nás zhruba po půlhodině cestování lesem dováží. Po přihlášení na recepci a krutém střetu s realitou zjišťujeme, že finanční prostředky, které jsme si sebou dovezli a které nám dle informací z internetu měly zaručit královský život v chudém Bělorusku nejméně na týden, nestačí ani na ubytování na jednu noc. Naštěstí se v areálu nachází bankomat, a tak je problém vyřešen na místě výběrem dalšího milionu. Noční pobyt si hodlám ještě zpříjemnit ochutnávkou nějakého místního pivíčka před spaním, k velkému překvapení se ale v hotelu podávají pouze Krušovice, Budvar a Zlatý Bažant, takže navodit lokální atmosféru mi bylo znemožněno.

To si však vynahrazujeme hned ráno u snídaně, která byla v ceně ubytování. Znovu se probouzíme kolem 14 hodiny po chvíli hotel opouštíme. Následuje prohlídka města, což připomíná spíše výlet časem než prostorem. Přítomnost nejméně dvou policistů v úborech z listopadu 89 na každém chodníku nám brání v setkáni s Jirkou Lálou, a tak poprvé v Evropě za pohledy platíme. Najít restauraci, která není Sushi nebo McDonald, se ukazuje jako práce na 2 hodiny. Následně se však daří a dopřáváme si další místní speciality včetně tradičního boršče.  Zde nás konečně zdraví Jirka a zve nás na pár piv, a tak si to necháváme líbit. Začíná se stmívat, vyrážíme ke stadionu s další zastávkou v hospodě. Zde poprvé narážíme na domácí, ovšem v přátelském duchu. Po další konzumaci jdeme konečně na zápas.  Na to, co nám přijde zcela běžné, tedy močit u stromu či oplocení, se v řadách běloruské policie reaguje vyhrožováním obuškem a jakýmisi pokřiky, a tak rychle pokračujeme v cestě.

Procházíme bránou a první kontrolou. Shodujeme se, že jsme to čekali mnohem horší, když v tom k nám přistoupí jeden z četníků s otázkou zda jsme Češi. Poté nás odvádí k jakési dodávce, kde za námi zavřou dveře a dochází k další kontrole, tentokát však velmi důkladné. Všechno z kapes ven, přeložit nápis na vlajce, atd. Zdá se to neuvěřitelné, ale po chvíli přicházíme do sektoru. Tam už postává dvanáctičlenná posádka z druhého letadla, vítáme se a vyměňujeme zážitky. Ač jsou všechna místa k sezení, domácí zůstávají stát. Nevím, jestli to bylo deštivým počasím anebo jestli stojí na všech zápasech, ale vzhledem k celostadionovému supportu je to pravděpodobné. Na protější tribuně je vidět česká vlajka, patrně spolucestující s hráči. Těch tam sedí kolem stovky. Konečně nastupují hráči a tradiční znělka Champions league v divoké atmosféře téměř zaniká. Hlavní kotel Bate sídlí v protějším rohu od nás, další je však k slyšení za druhou brankou a k většině pokřiků se přidává celý stadion, takže se slavným Nou Campem naprosto nesrovnatelné. I my vítáme své hrdiny a rozjíždíme chorály, v 16 lidech ovšem podléháme přesile a nevypadá to, že o nás hráči vědí. Domácí se prezentují velkým množstvím vlajek, při jednom "choreu" i stovkami malých vlaječek. V průběhu zápasu přes sebe přetahují téměř dvacetimetrovou plachtu v klubových barvách.  I přes nepříznivý výsledek a počasí se většina kotle svléká do půl těla a skáče, je vidět, že si účast v Lize mistrů užívají náramně. Celý zápas se nás chodí ptát, jestli nevyměníme šálu, což se v jednom případě i koná. Posledních 20 minut utkání je prakticky znemožněno sledovat díky husté mlze, a tak jen nasáváme atmosféru, jakou jsme dosud v Evropě nezažili. Zápas končí naším jednobrankovým vítězstvím, ovšem na stadionu není poznat, kdo je vítěz a kdo poražený, jelikož obě strany šílí. Hráči jdou bezprostředně po utkání poděkovat svým spolucestujícím na tribuně, což jsem tedy nečekal, ale celou situaci si pak vyžehlili házením dresů do sektoru - tedy jak řekl Čapek v televizi - té dvacítce statečných. Místo tradičního čekání a buzerace nás čerti hned po děkovačce odvádí do autobusu.

Tam nám dělají společnost až do hotelu, kde je ubytována posádka druhého letu. Je zhruba kolem půlnoci a nám to letí v 6:30, čili jedeme s nimi a výplň času je vzhledem k výsledku utkání jasná. Usedáme do baru Sabrina a objednáváme jednu lahev vodky za druhou a pokračujeme v supportu. Na to jeden člen naší výpravy reaguje spánkem a zvracením, což se nám vzhledem k blížícímu se odletu příliš nehodí. Kolem 4 hodin ráno se rozloučíme s ostatními Plzeňáky a odvádíme kamaráda do taxíku, který nás veze na letiště. Tam se věnujeme sušení zmoklé vlajky a válení po zemi, občas se podělíme s interiérem o nějakou tu samolepku. Do letu zbývá půl hodiny, tak je na čase předstírat střízlivost. Jelikož nemáme letenky, ale pouze e-mailové potvrzení, vzniká komplikace s letištním personálem, který si navíc k tomu vymyslel, že to platí pouze pro jednu osobu a my jsme tři. Ovšem poté, co jsem mu sdělil, že na tohle nemáme čas, beze slov odchází a objevuje se se třemi letenkami a vybízí nás k odbavení. To vzhledem k našemu stavu a krátícímu se času do odletu není úplně jednoduchá situace. Očividně už na nás nemají náladu a tak nás pouští do letadla, kde si nás bere stranou sám pilot a prosí o přerušení konzumace alkoholických nápojů, což už pro nás není problém. Po sérii nepříjemností konečně opouštíme Bělorusko. Ve Frankfurtu pokračujeme ve spánku, jelikož času na odlet do Prahy je dost. Tady už vše probíhá bez komplikací a kolem 14. hodiny přistáváme na Ruzyni. Zaplatíme astronomické parkovné a vyrážíme domů, do města vítězů. 

(Teodor Peníze)

Autor: redakce