Nedohraný zápas Besiktase pohledem špiona

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

Minulý týden se odehrály dva zápasy, co jsem se chtěl pokusit navštívit. Galatasaray v úvodním zápase skupiny Ligy mistrů proti Realu Madrid a istanbulské derby Beşiktaş versus Galatasaray. Shánění lístků, resp. vstupů na stadion bylo rozdílné. V úterý ráno jsem ještě jel do Istanbulu, aniž bych měl cokoliv zařízeno, na neděli jsem měl lístek koupen již dlouho dopředu.

Galatasaray – Real Madrid
Přes známého se mi daří získat kontakt na dealera vstupenek na Galatasaray, avšak riskovat 6000 (byť na místa pod novináře) bez stoprocentní garance vstupu se mi nechce. Zkoušíme to tedy dál a daří se. Za 2x300 TL (= 2x 3000 Kč) získávám dvě permice na tribunu za brankou a můžeme vyrazit. Bohužel musím čekat na kamaráda, jenž měl problémy s dopravou z letiště, takže se na stadion dostáváme poměrně pozdě. Cesta přelidněným Istanbulem, resp. pak přecpaným metrem opravdu k nezaplacení, když ty sardinky ve vagónu začaly skákat do rytmu chorálů, měl jsem pocit, že se musíme převrátit. Přes davy pouličních prodejců vody, nejrůznějších jídel, šál, náramků a po nezbytných kontrolách se ocitáme na našich místech. Nejvrchnější řada za brankou.

TT Aréna je moderní stadion, je ještě cítit novotou, bohužel si myslím, že to atmosféře trošku škodí, na starším stadionu by stejný dav dle mého vytvořil ještě větší peklo. Před úvodním hvizdem sudího zažíváme pár předzápasových rituálů, čtení soupisek a příprava chorea, které vstupuje na scénu před nástupem hráčů za pokřiku „We are the best!“. Vyobrazovalo hráče domácích jakožto historické bojovníky, zavěšeno to bylo na síti, vytahovalo se to pomocí lan. Z vrchní tribuny jsme viděli jen horní část, jenž na nás působila jakožto opravdu obří kresba. Po zápase se dovídám, že spodní tribuna měla ještě větší plachtu, kde jsou vyobrazeni utíkající hráči Realu a Juve v tureckém prostředí. Kolik barvy, igelitů a hodin práce na to muselo padnout se mi ani nechce odhadovat, každopádně asi nejlepší choreo, co jsem měl možnost vidět naživo.

Zápas začíná, a ač mám Real rád, tak si od začátku přeju, aby domácí dali branku, klidně i vyhráli, protože bych chtěl zažít to peklo po gólu/výhře. Bohužel se tak neděje, domácí z úvodního tlaku branku nevstřelili a naopak inkasují. Support pro domácí je skvělý i po gólu, mimo domácích popěvků se do paměti vryl hlavně často se opakující silný pískot při kombinacích hostů. V druhé polovině však Galatasaray dostává další banky a atmosféra upadá do průměru či do úplného ticha. Příznivců Realu je ve svém velkém sektoru jako na průměrném výjezdu v české lize, část pro hosty je jediným místem, kde je vidět neobsazené sedačky. Po třetí brance se dost příznivců červenožlutých odebírá do klidu domova či možná vyhnout se zácpám v dopravě, a to i přes vysoké ceny vstupenek. Je vidět, jak je pohled na takový příděl bolí.

T!P - Na Špionáži: Bursaspor x Besiktas

Za stavu 0:5 se domácí přece jen prosazují, avšak radost domácích je logicky nevelká. Chvíli před koncem se po krásném gólu raduje Ronaldo, načež jeho branku oceňují prořídlé ochozy potleskem. Nebyl to takový ten potlesk na truc domácím za bídný výkon, bylo to ocenění fotbalovosti. Zde se ukázalo, jak Turci mají fotbal v krvi a že přes všechen temperament umí uznat kvalitu. I po šestigólovém přídělu přišli hráči poděkovat za podporu, bylo cítit zklamání, ale mohutný pískot se stadionem nenesl. Ke konci zápasu již bylo slyšet narážky na Beşiktaş a bylo jasné, že Liga mistrů je minulostí. Teď je hlavní derby.

Beşiktaş – Galatasaray
Lístek přes internet za 400 Kč, místo konání: Atatürk Olympic stadium pro 76 tisíc lidí, na programu mj. i pokus o světový rekord v hlučnosti na stadionu. Dle některých zpráv vyprodáno, dle jiných přeprodáno, na stadionu jsou však k vidění neobsazená místa, na druhou stranu hlavní tribuna je doslova napěchovaná k prasknutí. Padl rekord turecké ligy v návštěvnosti.

Ale popořadě. V den zápasu díky vlastní blbosti vystupuji z lodního transportu dříve a nacházím se poměrně daleko od místa činu. Při dotazu náhodného kolemjdoucího v černobílém dresu je mi nabídnuta přeprava na stadion s jeho přáteli pomocí mikrobusu. Po chvilce čekání se přepravujeme do istanbulské části Beşiktaş, konkrétně k soše orla, kde se nachází centrum pro fandy domácího klubu. Zde se za zpěvu chorálů popíjí pivka, čeká se na další členy posádky. Svůj stadion má Beşiktaş v rekonstrukci, tudíž své zápasy hraje na olympijském stadionu, jenž je odsud poměrně vzdálen. V minibusu pokračuje konzumace piv a také oříšků nejrůznějších tvarů a velikostí. Nálada je dobrá, na Turky poměrně klidná, řekl bych.

Ulice v největším městě Turecka snad ani neumí být nepřeplněné, takže jedeme strašně dlouho. Zastávka na benzince přichází vhod, nakupují se sladkosti a pro změnu oříšky. Všichni platí a pokračujeme ke stadionu. Zde se odděluji a hodinu a čtvrt před výkopem se vydávám ke svému sektoru najít kamarádova známého, kterého jsem nikdy neviděl, jenž neumí anglicky a vypadá jako typický Turek. Po cestě kupuji šálu za kilo, probíhám výpary z dýmovnic a po chvilce se ocitám na stadecu i s mým novým kámošem. Nehorázná masa lidí, hlavně horní krytá tribuna je neskutečně naditá. Velký počet červených, černých a bílých vlajek, sem tam odpálené pyro již před zápasem. Marně hledám na stadionu sektor hostů, dnes to bude zase jednostranná záležitost. Klasicky před začátkem atmosféra vynikající, nejlepší asi překřikování jednotlivých tribun. Byla i minuta ticha, klasicky turecká hymna.

Domácí si připravili choreo ve formě dvou obřích plachet s motivy nového stadionu, s rozprostřením pomáhají i security a zahlédl jsem i pomáhající policisty. Za dobrotu na žebrotu chtělo by se říci, ale o tom později. Úvodní hvizd, jako asi na každém větším zápase v Turecku, odstartovává mávání rukou nad hlavou, následným tichem, odpočítáváním, skandováním a skákáním všech návštěvníků utkání. Při tomto rituálu mám vždy strach, abych se nepobodal husinou, co mi naběhne. Stadion zhruba po dvaceti minutách zažívá orgasmus po hezké brance domácích, téměř ve všech sektorech se objevují race, bohužel dáno velikostí stadionu to nevyvolává tak velký efekt. Ryzí fanatismus okolí mě strhává na zem, padám ze sedačky spolu s kolegou. Sedačka je využívána výhradně na stání, maximálně co mám zkušenosti, tak se sedí za stavu krutého pro domácí. Následné minuty si domácí užívají vedení a zbytek poločasu se nese v opravdu skvělé atmosféře. I o poločase se domácí tribuny baví fanděním, překřikováním, hymnou. Před nástupem do druhé půlky se přítmí rozjasní tisícovkami světel z mobilů za zvuků chytlavé melodie, což tvoří velmi zajímavý efekt. Zápas v druhé půli nabírá grády,

úvodní velké šance Galatasaraye jsou nevyužity, ale po další chybě domácích se hosté radují z trošku šťastného gólu. Domácí znervózněli, stoupá sporných okamžiků odpískaných ve prospěch hostů, pro nesoudné Turky je o bráno jako ohromná křivda. Když pak hosté druhým gólem Drogby otáčí zápas, vládne na tribunách dost nepřátelská atmosféra. Beşiktaş se snaží tlačit, ale dostává se jen k jedné střele do spojnice. Zmar a zklamání vrcholí po dalších sporných okamžicích, v tu dobu nenávidí rozhodčího celý stadion. Ke konci utkání jsou security pod palbou petek s vodou, asi jediného dostupného střeliva. V nastaveném čase po sáňkách na domácího hráče dostává Felipe Melo červenou kartu, strhává se menší potyčka na hřišti a první fanatici se dostávají na atletický ovál a následně i na hřiště.

Po zápase se dovídám, že Melo ještě při odchodu provokoval hlavní tribunu sundaným dresem. Hráči a rozhodčí se vydávají na útěk do šaten, zápas je ukončen. Security ve spolupráci s policií se snaží udržet dav na tribunách, ale to se ukazuje jako naprosto nemožné. Na ochránce pořádku letí další vodou naplněné lahve a první pyro. A také první židle, ze kterých diváky celý zápas sledovali. Mimo tribuny se formují nejnažhavenější příznivci Beşiktaşe, vzduchem lítá víc a víc plastových židlí. Následně dav zahání policisty a oranžové k východu, na ploše stovky lidí, vzduchem létá, co jde. Po chvilce zahazování se dávají na útěk zpět na tribuny, zní oslavné písně domácích a já začínám chápat, že na Beşiktaş se asi letos už nepodívám.

Po zápase ještě pokračují výtržnosti u vchodu na metro, můj nový kamarád to se asi 4 hodiny, co cestujeme či čekáme na autobus, energicky baví o zápase se všemi okolo. A jeden jeho kolega má komplet červené bělmo, slzy na krajíčku. Trošku jiný sport ten fotbal tady.

Během jednoho týdne jsem okusil tři různé zápasy, každý byl zajímavý v jiném pohledu a dost věcí měly tyto zápasy společného (mimo výhry hostů při celkovém skóre 2:11). Bursaspor – Besiktas, úžasná show domácích hlavně před zápasem, stařičký stadion, jenž má své kouzlo a i atmosféra je díky tomuto faktu jinde. Galatsaray proti Realu, to byla zase prezentace moderního fotbalu (aréna, Liga mistrů) v kombinaci s balkánskou horkokrevností ozdobená úžasným choreem. A istanbulské derby mi ukázalo masivnost a agresivitu, s jakou se v Turecku můžete setkat. Společné rysy všech zápasů byly v počtu suvenýrů, které lze pořídit před zápasem, stejně tak dress codu lidí, co jdou na zápas, kde těžko najdete někoho bez klubových barev. Není příliš rozdíl v tom, kde se na stadionu nacházíte, i když v centru kotle je intenzita fandění samozřejmě větší. Velká část pokřiků či fandění je stejná napříč kluby a ať už je výsledek jakýkoliv, zážitek z tribun je vždy zaručen.

Nyní mě čeká páteční domácí zápas Bursasporu, jehož výsledky nejsou nijak oslnivé, což má za následek nevoli fanoušků (v minulosti prý za podobné situace docházelo i k napadání hráčů v tréninkovém centru). Konečně snad tedy zažiju turecký fotbal z kotle a asi si budu spolu s ostatními domácími fandy žádat hlavu prezidenta klubu. Ne doslova, i když tady člověk nikdy neví…