Na Špionáži: Bursaspor x Besiktas

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

Zdravím fanoušky supporters.cz. Mám to štěstí být nějakou dobu v Turecku, tudíž bych se s Vámi chtěl podělit o zážitek z návštěvy místního fotbalového zápasu. Nacházím se v Burse, krásném a nemalém městě, jemuž téměř všude dominuje zelená barva, a i z tohoto důvodu jsou klubovými barvami Bursasporu zelená a bílá. Jelikož miluji fotbal a vše okolo něj, již před příletem jsem si vytipoval zápasy, které bych chtěl navštívit. První vybraný zápas (Bursaspor – Galatasaray) mi bohužel nevyšel z důvodu rychlého vyprodání vstupenek a tak jsem si slíbil, že příště se tam už musím dostat. Abych to neměl tak jednoduché, tak mi osud přihrál do cesty místní zápas roku. Soupeřem byl nejvíc nenáviděný celek Bursy – istanbulský Beşiktaş.

Nenávist vznikla pár let zpátky, kdy Bursaspor bojoval o záchranu a Beşiktaş prodával zápasy jeho soupeřům. Na vše se přišlo, jsou zveřejněny i odposlechy usvědčující Beşiktaş, ale na sestupu zelenobílých to nic nezměnilo. Tímto okamžikem se domácí zapřísáhli, že příště jim to vrátí a že zažijí peklo. Po třech letech, kdy Bursaspor hrál pouze druhou ligu, se tito soupeři opět potkali. A domácí nelhali. Hráči hostů nemohli ani na rozcvičení, jaká vřava byla na stadionu, všude vojáci a policie.

Když i Turek řekne, že to byla síla, tak si ani nedovedu představit, jak to muselo vypadat. No a na zápas těchto soupeřů jsem se měl dostat v kombinaci s faktem, že domácí mají prodaných více jak 22 tisíc permanentek z celkové kapacity 25 tisíc a nebylo mi známo, kdy se vstupenky objeví na internetu. Nic moc lehkého, řekl bych. Nakonec se hodinu po spuštění předprodeje dovídám, že jediné místo, kde se dají vstupenky pořídit, je na stadionu, kam se ihned vydávám. Po hodině a půl ve frontě (kde se dala pořídit voda či jídlo) zapůjčuji kopii pasu a raduji se ze zakoupení lístku, v přepočtu za 200 Kč. Chlapec, co stál přede mnou, se radostí téměř rozbrečel, no já neměl o moc menší radost.

Byl tu den zápasu. Určitě jsem se chtěl podívat více kolem stadionu, třeba zajít do fan shopu, takže volím dřívější odchod z domu a cca dvě hodiny před zápasem se nacházím na místě. Všude mraky zelenobílých, sem tam se objeví žlutá z důvodu přátelských vztahů s Ankarasporem (viděl jsem i něco jako družební půlené šály) či čistě jen šály nebo dresy Ankary. Nabídka šál je opravdu rozmanitá, cena v oficiálním obchodu je 15 lir za jednu (pro koruny vynásobit deseti), zbylé jsem nezjistil. Nápad jít do fan shopu se nezdá býti realizovatelným, jelikož je před ním obrovská fronta a vnitřkem se prochází téměř bez rozestupů. Vše se odehrává za neustálých zatím slabších popěvků, výbuchy dělobuchů jsou samozřejmostí.

Intenzita se stupňuje zhruba hodinu a půl před zápasem, objevují se první ohně, zastavují se projíždějící auta či mhd, musí zatroubit, jinak nejsou puštěni dál. Jeden z domácích fanatiků leze na semafor pro lepší rozeřvávání davu, nakonec z něj musí seskočit mezi kolegy, protože se zpátky nemůže dostat. Vše vrcholí příjezdem autobusu domácích hráčů, kdy se rozpoutává pyrotechnické peklo. Ohně, dělobuchy, konfety a strašný řev je doprovázen úsměvem přihlížejících policistů. Těch bylo na zápase přítomno mnoho, přestože z bezpečnostních důvodů byla zakázána přítomnost hostů. Po doprovodu autobusu na stadion se ještě pár minut fandí, pak se situace uklidňuje a všichni se rozchází na stadion. Cestou potkávám chlápka v kvádru, jenž se strašně baví tím, jak vylekal svého kamaráda (a mě!) vybuchlou petardou, opodál skupinka kluků drží race, očividně se těšící na jejich odpálení. Inu trošku jiný svět.

Po nezbytné kontrole před vstupem na stadion si hledám ideální místo na sledování domácích tribun.. chtěl jsem napsat zápasu. Hodinu před zápasem je stadion téměř plný, rozjíždí se první chorály. Nerozumím skoro ničemu, jen snad nějaké narážky na Beşiktaş se dají rozeznat. Skákání, využití šál, rukou, tleskání, kde se zapojují všichni, resp. musí zapojit všichni, jelikož Vás vezmou kolem ramen. Zápas ani nezačal a já už cítil únavu. A to jsem se snažil hlavně točit či fotit. Doslova mrazivou husí kůži zažívám u songu, kde všichni roztáhli šály a syčeli do rytmu. Úžasné. Čtení soupisek, maximální pískot u hostů, oslava domácích hráčů, taktéž skvělé. Upřímně přiznávám, že bych klidně zaplatil i pětinásobek za tu show, co proběhla před úvodním hvizdem rozhodčího. A to se mi jeden domácí fanoušek omlouval, že v mé části stadionu není tak dobrá atmosféra jak v centru dění. Domácí si přichystali choreo připomínající 50 let od vzniku klubu s nápisem něco ve smyslu „Můžeme být poraženi, ale ne zničeni.“ (netuším, zdali je to přesný překlad). Před začátkem zápasu ještě projíždí čestné kolečko policisté na kolech za potlesku tribun, následuje turecká hymna a můžeme jít na to.

Zápas začíná a fanatismus vrcholí, asi nejlepší část celého večera. V šesté minutě (dle poštovního kódu města) údajně bývá vyjádřena podpora družebnímu Ankarasporu, nicméně bylo těžké to rozeznat. Bohužel se poměrně brzy dostávají hosté do vedení a atmosféra trochu upadá. Podpora nicméně stále pokračuje, zažívám i jeden výbuch stadionu při gólu, ten však neplatí pro ofsajd. I když jsem to měl přes celou délku stadionu, tak jsem v tu chvíli přesvědčen, že to ofsajd nebyl. A se mnou dalších 25 tisíc lidí. Hrozná křivda. Asi dvě menší potyčky byly k vidění na stadionu, jednou se celá hlavní tribuna otočila k VIP, ale těžko říct, co se tam dělo. Před přestávkou se po rohu ještě prosazuje hostující kapitán Sivok a já tuším, že dnes to na žádnou velkou oslavu asi nebude.

Do druhého poločasu vstupuje Bursa tlakem, kdy tribuny na chvíli ožívají, ale v 64. minutě hosté přidávají třetí branku a to definitivně ukončuje nějaké větší aktivity tribun. Následují jen výzvy k odstoupení trenéra a prezidenta klubu, pískot na některé hráče při střídání či agresivnějších zákrocích hostů. Patnáct minut před koncem se někteří domácí pomalu vydávají na cestu domů. Konec zápasu trochu smutný, strašně jsem domácím přál úspěch, udělali na mě dobrý dojem svou láskou ke klubu a celkově fotbalu, to jak mi pomáhali, zajímali se o to, odkud jsem atd.

Celkově bych tento zážitek přál každému, kdo miluje fotbalovou atmosféru či dění okolo tohoto úchvatného sportu. Ta samozřejmost, s jakou hulákali před stadionem, od nejmenších dětí odpalovali nejrůznější pyrotechniku, ta nenávist k soupeři, ten smutek po prohře, ta jednotnost při podpoře, to vše je pro našince strašně vzácná věc a já jsem si jí užil na maximum. A už se nemohu dočkat dalšího zážitku – v neděli derby Beşiktaş vs. Galatasaray na vyprodaném Atatürk Olympic Stadium pro víc jak 70 tisíc bláznů..

Autor: Blog