Blog fanoušků: Návštěva Superclásico chileno

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

Když jsem se nedávno dostal na 14 dní do Chile (do hlavního města Santiaga de Chile), navštívit zde zápas místní ligy pro mě byla jedna z hlavních voleb programu. Shodou okolností se zrovna hrál největší možný zápas místní ligy, městské derby mezi dvěma největšími a nejslavnějšími chilskými kluby, hrálo se santiagské derby mezi odvěkými rivaly -  Club Universidad de Chile vs Colo Colo Santiago. Místní tento match označují jako „superclásico chileno“.

První komplikace však přišla už 10 dní před zápasem, když jsem přijel a chtěl koupit lupeny. Ještě se neprodávaly. Stejně tak ani další ani třetí den.  Byl týden před zápasem a lístky se neprodávaly! Když se hraje derby v ČR, kolikrát jdou do prodeje už 14 dní předem, tady bohužel ne. Byla sobota a já musel s rodinkou na týden opustit Santiago, vrátit jsme se měli až v sobotu, tedy v den zápasu. Naštěstí se lístky měly dát koupit přes internet. K němu jsem se dostal až v neděli, pořád nic. V pondělí, když už to šlo, jsem je zkoušel přes mobil koupit, ale narazil jsem na problém – chtělo to po mě při nutný registraci tzv. RUT číslo, to je něco jako u nás rodný číslo co má každej chilan v občance. Bohužel to nešlo nijak ochcat a byl sem bez lupenu. Zjistil sem ale, že by lístky měly prodávat i pobočky PuntoTicket (něco jako u nás Sazka, ale je pouze ve větších městech) a tak sem nevzdával naději. K prvnímu Puntu sem se dostal v úterý, kde jsem si vystál půlhodinovou frontu (pobočka byla nepochopitelně spojena s nějakou poštou kde si člověk musí vymáčkout blbý číslíčko a pak sledovat jak stejně všichni chodí k jiným okýnkům..) a kde mi řekli že ten zápas ještě pořád nemaj v systému! Uplně stejný průběh měla návštěva Punta i ve čtvrtek, dva dny před zápasem kde mi dokonce řekli, že ty vstupenky neprodávaj vůbec, že jdou koupit jenom přes internet, nijak jinak (dokonce ani na stadionu ne…). Už jsem to skoro vzdal. Ale přece mi to nedalo a po návratu zpět do Santiaga, v den zápasu jsem ještě otevřel internet, tentokrát na notebooku kde se mi nyní zobrazila možnost zaregistrovat se jako cizinec. Voilà, RUT číslo to nechtělo a co bylo důležitější, ještě v den zápasu bylo docela dost volných míst a já tak mohl dokonce 5 lístků pro všechny členy rodiny zakoupit.

Na stadion jsme se rozhodli vydat místní MHD, dvěma autobusy. Plán - pojedeme jednou linkou, přestoupíme na jinej a jsme na stadionu Estadio Nacional, domácím stánku Universidadu a zároveň stadionu který měl tu čest hostit finále mistrovství světa v roce 1962, ve kterém nastoupila československá reprezentace proti Brazílii (a prohrála 1:3). Jen o 11 let později se ze stadionu stal koncentrační tábor, kde nechal Pinochet uvěznit na 40 000 lidí a některé z nich dokonce popravit. Ale zpátky k cestě a realita - Jízda prvním busem byla v pohodě, dokonce jsme jeli zadarmo (neměli jsme kartu na bus, hotově se platit nedalo a řidič buď než aby se s náma dohadoval, anebo proto, že viděl, že jsme cizinci, nás nechal nastoupit i bez placení). Dojeli jsme na místo přestupu, kde jsme čekali asi čtvrt hodiny a druhej bus ne a ne přijet. V tom ulicí projela kolona asi pěti aut, fanoušci Universidadu vystrčený z okýnek a mávali vlajkama. Pěkný, ale jeli na druhou stranu. Po rychlém checkingu přes internet a GPSku jsem zjistil, že stojíme o 200 metrů jinde než máme, tak jsme se tam vydali, a správná autobusová zastávka byla samozřejmě na druhé straně ulice na pozici z který jsme ji předtím neviděli. Ale opět čekáme čtvrt hodiny, 20 minut, půl hodiny a nic.. už měly dle jízdního řádu projet 4 autobusy a ale jezdí jenom asi 2 jiný linky a tak bereme tágo. Jak jsme se dozvěděli druhý den z novin, v den zápasu 40% všech řidičů autobusů MHD stávkovalo. Důvodem byl asi rok nebo dva starý případ, kdy byl údajně jeden bus unesen fanoušky, kdy jeden z nich držel skoro hodinu řidičovi u hlavy pistoli a ten tak musel jezdit, kam mu řekli. S tím řidičem byl v novinách kraťoučký rozhovor a dodneška je z týhle události na prášky, musí navštěvovat psychiatra a ve dnech konání větších fotbalových zápasů má od zaměstnavatele povolený volno. Takže tolik k důvodu, proč jsme museli jet část cesty tágem.
Vystoupili jsme asi půl hodiny před zápasem u téměř padesátitisícového stadionu, všude spousta fanoušků v modrých dresech, fans domácích. Vydali jsme se hledat správnou cestu na naší tribunu (naproti hlavní) a díky radě jednoho místního jsme tam i došli. Museli jsme obejít půlku stadionu a šli mezi davem domácích fans, chvílema zazněl i nějaký ten jihoamerický chorál. U vstupu byly dvojitý osobní kontroly, a hned za vstupem do areálu stadionu stálo 5 antonů. Když jsme procházeli kolem jednoho z nich, zevnitř byl slyšet zdařilý zpěvecký výkon jednoho fanouška, co to na tom třicetistupňovém sluníčku asi trošku víc přehnal s pivem. Usadili jsme se na svá místa, pár minut do začátku, a co vypadlo skvěle – minimálně 80% všech lidí na stadionu bylo v dresech. Efekt byl opravdu parádní, jindy červený stadion začínal hezky modrat. Rozhodl jsem se vydat ještě před výkopem zpět do koridoru pro občerstvení, že bych si dal pivko. Když jsem paní řekl „cerveza“, koukala na mě, jako kdybych přiletěl z Marsu. Pivo není, jsem se asi zbláznil. Musel sem vzít zavděk colou.

Zápas začínal brzo, už asi ve 4 hodiny za intenzivního sluníčka ozařujícím celý stadion kromě hlavní tribuny a teploty asi 30 stupňů celsia. Na stadionu bylo stále poměrně dost volných míst a odhadoval sem 35 000 diváků. Na zápase návštěvu pak (radši) vůbec nehlásili, ale v novinách druhý den bylo uvedeno číslo 25 732, což je 50% kapacity. Opticky to sice až takhle tragicky nevypadalo, ale na to, že mi ještě několik dní před zápasem někteří chilani tvrdili, že je tenhle match vždycky beznadějně vyprodaný to je hodně slabý.. I sektor hostů byl zaplněný maximálně ze třetiny. Ale k zápasu a supportu. Kotle obou týmů byly ověšeny množstvím menších vlajek a pár většíma. Už před zápasem byly slyšet chorály, jak z kotle, tak z koridorů pod tribunami kde spousta lidí čekala do poslední chvíle na začátek zápasu ve stínu a čas si zkracovala vyzpěvováním. Ale pořádně za to fanoušci vzali až s úvodním výkopem. Když se postupně postavila celá protilehlá tribuna na které jsme v nejvyšších řadách seděli a zpívat začali skoro všichni kolem nás, byl to dobrý řachot a já si připadal jak v Argentině. Bohužel tenhle support vydržel asi jen minutu a pak se zase protilehlá posadila a domácí povzbuzoval jenom kotel. Hosté z Colo Colo se nechtěli nechat zahanbit a po celý zápas povzbuzovali taky hodně kvalitně. Několikrát dokonce několikanásobně početnější domácí kotel překřičeli. Zajímavým zjištěním pro mě bylo, že domácí při supportu docela často používali pískání na prsty, kterým vypískávali takovou jednoduchou melodii do níž se zapojoval pravděpodobně celý stadion. Dalším, avšak nemilým překvapením pak bylo, že si ani jeden tábor nepřipravil žádný choreo. Největší zápas v Chile by si určitě něco zasloužil, a když jsem před zápasem probrouzdával net z dřívějších superclásic, dala se objevit poměrně zajímavá představení. Stejně tak nebylo k vidění ani moc pyra, odpáleno bylo několik malých dýmovniček a petard, ale spočítat by se daly na prstech jedný ruky. K vidění skoro nebyly ani mávací vlajky a už vůbec šály. Jediný šály vzhledem ke klimatickým podmínkách chápu, šály se tu navíc dokonce ani neprodávaj v oficiálním fanshopu (já za celý pobyt v Santiagu narazil na jeden jediný stánek na tržišti v centru, kde se klubová šála dala koupit). Navíc je fans částečně nahrazovali máváním dresy, když šli do půl těla. Co se celkovýho supportu týká, momenty kdy se zapojila do zpívání celá protilehlá tribuna byly fantastický, bohužel to vždy trvalo maximálně minutu a pak protilehlá postupně přestala. Navíc těhle pasáží bylo za celý zápas asi jenom pět. Jinak mě support malinko zklamal, přestože domácí zpívali chorály po celou dobu zápasu a jihoamerické melodické chorály zní hodně dobře. Ale možná jsem měl až moc velká očekávání. Jedničku si však rozhodně zaslouží příchozí fanoušci Colo Colo, kteří byly hodně dobře slyšet i přes svůj malý počet a i přesto že byly rozházený všude možně po sektoru. Během zápasu byla vidět i jedna menší šarvátka právě v sektoru hostů, kam se o poločase vetřelo komando těžkooděnců a jak to z mého místa z dálky vypadalo, několik fans jenž stáli ve špatnou chvíli na špatnym místě dostali obuškem. Ale to bylo ze strany acabů vše. Něco menšího se pak událo po zápase v ulicích, když pak ve zprávách ukazovali záběry z menší potyčky, ale nic závažnýho.

Jinak fotbal skončil 1:2, hosté z Colo Colo vyhráli proměněnou penaltou kopanou asi minutu před koncem a dostali se tak na první místo v tabulce. Naopak úřadující mistr Universidad se trápí a pohybuje se v dolní polovině tabulky.

Celkový dojem určitě nebyl špatný, zápas atmosféru měl ale přeci jen bez vyprodanýho stadionu, choreí a pořádný dávky pyra náboj derby tak nějak vyšumněl. Je to škoda, Santiago má 7 milionů obyvatel a ve městě každý běžný den narazíte na desítky lidí v dresech Colo Colo nebo Universidedu a podle youtubu umí oba tábory fandit špičkově. Je možný, že návštěva byla nízká právě kvůli prodeji přes internet a navíc jak bysme řekli v ČR „na občanku“.

winter

VIDEO

Autor: Blog