Blog fanoušků: Brondby IF vs FC Kobenhavn

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

Před nedávnem se na naší půdě ukázali kluci z Delije, aby názorně demonstrovali, proč se Balkán řadí ve světě ultras k absolutní špičce. Těch několik obrazových materiálů jsem viděl v Dánsku, kde momentálně druhým rokem pracuji. Tamní scéna je pro mnohé velká neznámá a z mých několika zkušeností mohu lidi ujistit, že o nic převratného nikdo nepřišel. Nicméně v závěru loňské sezóny se v Horsens, tedy v místě kde žiji, ukázala kdysi známá Brondby Kodaň. Ta své nejlepší výsledky na fotbalové scéně předváděla před desítkami let, ovšem její skalní se tu v počtu cca pětiset hlav předvedli v tom lepším světle. A když druhé kole nového ročníku dánské Superligy přiřadilo na její hřiště největšího rivala FC Kodaň, nebylo co řešit. Výlet do hlavního města v kombinaci s derby jednoduše navnadil.

Nákup on-line vstupenky nebyl k mému překvapení takový problém, i když se nakonec hrálo před plným domem. Vstupenka se do sektoru ve kterém jsem byl já obvykle prodává za cca 300 korun, na derby je cena vyšroubovaná víc než na dvojnásobek. A to byla nejlevnější varianta, protože na ostatních tribunách bylo vše vyprodáno. Odrazen nejsem ani přes to, že když v šest hodin ráno kupuji jednosměrnou jízdenku do 200 km vzdálené Kodaně, automat po mně chce nechutných 1.300 korun.

Vlakem cestuji ze všech možných prostředků nejraději, protože se mně líbí ta rozmanitost naší přírody, kterou z dálnice nikdy neuvidím. Dánsko je v tomhle ohledu nudná placka, takže nejzajímavější z celé cesty je přejezd přes most Storebaelt, který spojuje dva největší dánské ostrovy. Dívat se z okna vlaku na obě strany a vidět jen moře je skutečně unikát. To zároveň vysvětluje cenu jízdenky, protože právě ta cena musela být za výstavbu mostu přímo astronomická. Na hlavním nádraží se nachází několik info center a já mám před zápasem nějakých sedm hodin na prohlídku města. Beru tu několik map se zajímavými místy a zároveň se poptám i na cestu do Brondby, která je údajně nejjednodušší přímo z nádraží. Tenhle rok je Dánsko ve znamení permanentího deště, takže jestli chci něco pořádně vidět, není třeba se víc zdržovat. Odcházím tedy za poznáním hlavního města.

Času na prohlídku bylo víc než dost a tu jsem využil v rámci možností jak nejlépe se dalo. Tři hodiny před výkopem se tedy již motám po nádraží, protože nemám vůbec ponětí, kolik času mně zabere najít stadion kdesi na předměstí. V tu dobu se tu už pohybuje několik lidí s modrým lvem na zádech, se kterými jsem vlastně počítal. V Dánsku mluví velká spousta lidí anglicky a o lidech v Kodani to platí dvojnásobně. Jdu se tedy zeptat na podrobnou cestu jedné skupinky, kteří mě ochotně navigují. Při výstupu ve stanici prý ale budu mít problém dál pokračovat, protože městská doprava je v takový den nemyslitelná a ke stadionu je to přibližně čtyři kilometry chůze. Sympatickou brunetkou je mně tedy nabídnuto počkat s nimi na celou bandu hostů, kteří se tu za necelou půlhodinu sejdou, aby šli jako jeden muž v průvodu směrem na stadion. S díky přijímám, protože to bude mít samozřejmě úplně jiný rozměr, než se místních ptát každých pět minut na radu, jak mám obyčejně pro svojí katastrofální paměť ve zvyku. V metru jsem tedy za pár desítek minut obklopen davem hostů včetně mých navigátorů a k mému překvapení pouhými pěti policisty v odporně zářících kombinézách, které by byly vidět snad i kilometr pod vodou. 

Zvuky otvírajících se plechovek Carlsbergu se linou celou cestu, takže pohled do vagonu po výstupu vypadá jako po pořádné párty. V cílové stanici už čekají na příjezd zbylých fans stovky a stovky dalších, takže nic nebrání jít na stadion společně. V davu je možné vidět všechny možné skupiny lidí a to jak chlapy a ženský, tak staré dědky, černochy, asiaty, muslimy, lidi s handicapem a mám  pocit že i jednu transku… Národní, nebo náboženskou příslušnost tu nikdo neřeší a jak už bylo zmíněno, jako jeden muž se za zpívání pár chorálů dostáváme za nějaký čas před stadion. Jestliže jsem byl v údivu nad pěticí policajtů v metru, tak před stadionem to vypadá jako v Hamburku před několika dny při summitu G20. Hooligans scéna mě nezajímá, takže nemám ponětí, jestli je ten počet adekvátní, či nikoliv. Navíc se hosté až na nějaké odpálené pyro předpisově seřazují před vchodem do svého sektoru, ke kterému vede několik desítek metrů dlouhá oplocená mobilní stěna. Konfrontace s domácími je absolutně vyloučená. Loučím se se svými průvodci, protože můj sektor je sice hned vedle hostů, ovšem díky opatřením musím stadion obcházet celý dokola. Cestou si všímám, že nějakých osm lidí z deseti má na sobě nějaký klubový symbol, ať je to dres, šála apod. Průměrná návštěvnost Brondby je 16.000 +, takže fanshop bude zřejmě výdělečný business. I když ta žlutomodrá lavina lidí vypadá na efekt pěkně, nemůžu se zbavit pocitu, že to tu spíše vypadá jak na nějakém meetingu. Ona vlastně ani ta cesta s fans hostů nebyl kdovíjaký „support orgasm“. Doufám tedy, že atmosféra v zápase podzimu nebude nějaký propadák. 

Po opravdu důkladné kontrole každého návštěvníka nacházím své místo za jednou z branek. Výhled na ní není nic moc a ten mně ještě „vylepší“ kameraman se svojí obří technikou. Když se ještě k tomu podél postraních čar postaví několik členů ochranky, tragický výhled na hřiště je přiveden v dokonalost. Nicméně, já si víc než hru přijel užít atmosféru derby, která …….. snad bude dobrá. 

Stadion uvnitř vypadá dobře. Žádná supermoderní aréna za několik miliard korun, ale jednoduše stadion, na který se budete chtít vrátit. Když je zaplněn zhruba ze ¾, ozývá se doslova ohlušující pískot. Co je?  Zatímco jsem v telefonu sledoval výsledky naší ligy, v sektoru hostů v tu chvíli bylo skutečně živo. Před ním se začíná shromažďovat security, která si jen vyměňuje nechápavé pohledy se všemi ostatními. Uvnitř sektoru se z nějakého záhadného důvodu řežou fanoušci FC Kodaň. Nikoliv se zbloudilými domácími, ale sami mezi sebou. A že je to skutečné dokazuje pár lidí tím, když se zhruba dvoumetrovými tyčemi sloužící k podepři sítí začnou řezat do hlav ve svých vlastních řadách. Pro větší razanci úderu je potřeba pořádného rozmáchnutí a to je chvíle, kdy security vytrhává těm několika vědátorům tyče z rukou. V tu samou chvíli nastupují hostující hráči na trávník k předzápasovému rozcvičení a pískot se snad ještě zdvojnásobí. Situace u hostů se však rázem otočí a byť jsou v početní nevýhodě, kolektivně a opravdu hodně nahlas rozjíždí první chorály. I když absolutně nerozumím slovům, tak je mně jasné, že na právě přicházející domácí hráče řvou sborově svůj repertoár urážek. To je pro domácí jasný signál a v tu chvíli již plný stadion jednohlasně vrací urážky zpět. Jestliže jsem měl částečné obavy o atmosféru, tak ty jsou během pár minut rozehnány. Domácí kotel je jak to většinou bývá za bránou. Tomu je vyhrazena celá spodní tribuna bez sedaček, takže když je sektor plný, může čítat nějakých čtyři tisíce hlav. A protože se jedná o skutečně aktivní fanoušky, tak jsou i přes celé hřiště náležitě slyšet. 

Když se rozcvička blíží ke konci, domácí hráči se jednotlivě chodí zdravit s kotlem. Je to parádní podívaná, protože synchronizace tolika lidí s hráčem je jednoduše geniální. Zápas začíná za pár okamžiku a v hledišti marně hledám více než dvě volná místa vedle sebe. Nenávidím davy, nicméně na stadionu to funguje přesně naopak. I když je atmosféra častokrát lepší při menší návštěvnosti a bez všech těch požíračů klobás, kteří mají jeden povinný zápas v sezoně úspěšně za sebou, stejně mě to tam bude vždycky víc bavit s kolonkou – vyprodáno.

Zápas tedy začíná a oba kotle o sobě dávají celou dobu vědět. Sektor hostů je rozdělen ve dvou patrech, kde jedno vlaje modrými vlajkami a druhé bílými. Nic extra složitého, nicméně je to opravdu efektní. Domácí se s hvizdem rozhodčího za svou brankou vytahují své šály a nad nimi v horním sektoru neaktivních vlají pro změnu klubové barvy Brondby. K těm se postupně přidává celý stadion, takže během chvilky tu stojí skoro všichni se svojí šálou nad hlavou. A jako lusknutím prstů spustí nějaký chorál, kterému opět vůbec nerozumím. Nemusím však dodávat, že když spustí dvacet tisíc lidí, tak z toho naskakuje husí kůže. Je mně jasné, že tohle nevydrží celý zápas, takže aktivita se zákonitě zužuje jen na kotel. Jenže domácí hráči svého soka ze začátku přehrávají rozdílem třídy a tak kotel jede na plné obrátky. A protože tu hosté rozhodně nechtějí dělat nějakého sparingpartnera a skutečně fandí místy až fanaticky, domácí to zdravě provokuje k tomu, aby za žádnou cenu nepolevovali. A tak to funguje s minimem hluchých míst celý první poločas. Ten končí za bezbrankového stavu, ovšem domácí příznivci náležitě oceňují hru svých hráčů potleskem ve stoje na cestě do kabin. A já sedím téměř s otevřenou hubou, protože tohle jsem od studených seveřanů skutečně nečekal…

Začíná druhý poločas a jak to znám od nás z domova, většinou chvíli trvá, než se všichni dostanou na tzv. provozní teplotu. Ani zde to není jinak, nicméně ten proces nastartování tu zafungoval mnohem rychleji. Takže oba tábory opět jedou jeden chorál za druhým, doplněný každou chvíli odpálením nějakého pyra a dýmů. Což mě docela překvapuje. Ne tedy, že by mně to nějak vadilo, ale při té prohlídce kterou tu každý absolvoval jsem takové množství opravdu nečekal. Nicméně, hra se postupem času odehrává z větší části uprostřed hřiště, která je plná nepřesností a šancí je minimum. To se bohužel přenáší i na tribuny a support lehce ztrácí. Stále je to na vysoké úrovni, ovšem ne tak, jako v první půli. Minuty se pomalu blíží k devadesátce a domácí hráči stupňují tlak. Ten je však úplně bez efektu. I když zahrávají jeden roh za druhým, neumí si jednoduše poradit s dobře bránícími hosty. A tak už to vypadá, že dělba bodů bude pro domácí byť nezasloužená, ale nevyhnutelná. Když se dívám na tribuny, tak někteří to vzdávají a odcházejí ze stadionu. A já si tak zhruba plánuji, jak se dostanu zpět domů. Cestu na nádraží poznám podle bordelu na ulici, který hostující fans udělali cestou sem. Kdybych na ně měl čekat, asi bych nestihl vlak ve 21:00. Takže co, mám jít teď? Ale, ty tři minuty a nastavení mě už nevytrhnou. Další z mnoha útoků Brondby a …… zase nic. Poslední minuta do konce, odcházejících lidí ze stadionu je o poznání víc, přesto nic závratného. Všichni ostatní co zde zůstali až do konce si stoupají a děkují svým hráčům nepřetržitým potleskem. Já sedící za bránou v první řadě si stoupám také. Mimojiné proto, že se přede mnou začínají scházet lidé z okolních sektorů a přes ně nic nevidím. Devadesátá minuta, remíza je téměř nevyhnutelná……………….. hele, kde se tam ten hráč vzal? No…….. ty vole, střílej…………ty vole….. tyčka…… kurva………………..no nekecej, já se tady skoro raduju s ostatníma…………..

Stadion se doslova otřásá v základech, je tu neskutečný randál a já mám pocit, že mám protrhnutý bubínek. Kdekdo v tu chvíli neví, jestli má slavit, nebo poslat zdvižený prostředníček směrem k hostům. Těch rukou s tímto gestem jsou všude okolo doslova mraky, ale když z kotle zazní slavící chorál, tak se jej chytá celý stadion podobně jako na začátku zápasu. Přítomná euforie je nepopsatelná. Vzpomenu si na lidi, jak strašně je musí odchod ze stadionu v tuhle chvíli srát. Jenže kdo je v tuhle chvíli úplně nepříčetný, tak jsou fans FC Kodaň. Sotva se rozehrálo, tak na domácí příznivce litá ve velkém nespočet kusů odpáleného pyra. V horních řadách se ukopávají sedačky a obratem se shazují dolů, aby následně jako smršť letěly ze sektoru dál. Přítomná je opět security, ale ta působí naprosto bezradně a s gesty prosících rukou je víceméně trapná. Jeden z nich dostává těžký direkt a za pomocí kolegů je táhnutý z plochy. Každý sleduje situaci a pořádně si nevšiml, že mezi hráči na hřišti přibíhá dav těžkooděnců. Těch může být cca třicet. U nás to z drtivé většiny znamená uklidnění situace, ale jakmile se policie dostává k plotu, tak začíná druhé kolo. Z toho jsou postupně rozebrány kusy tyčí a přes helmy padá několik ran. A kdo nemá nic po ruce, tak jede holt holýma rukama. Plot už tak neklade žádný odpor a vyvrácený padá na celou jednotku. Je evidentní, že se situaci zvládnout nedaří a tak z útrob stadionu přibíhají další a další. Opět stojím v úžasu a říkám si, že tohle bych si představoval třeba v Řecku, kdyby přijel někdo z istanbulského tria. Ale tady?

Na světelné tabuli svítí 26. nastavená minuta, když dá rozhodčí pokyn k pokračování zápasu. Do sektoru hostů přes dým a kordón nic nevidím. Na stadionu už ale dobrých pět minut jedou oslavy naplno, takže pozornost věnuji opět tam. Hráči hostí dostali v nečekané přestávce dostatek instrukcí, ale nedaří se jim vymyslet nic. Když tedy rozhodčí ukončuje zápas, tak to vypadá, jakoby Brondby vyhrála pohár. V sektoru hostů se stále něco málo děje, ale zbytek lidí to nijak zvlášť nezajímá. Ti se radují společně s hráči, aby pak následovala možná desetiminutová děkovačka.

Zpátky do centra Kodaně jedu opět s davem hostů. Na peronu stojí několik stovek lidí, „kupodivu“ mluví jen málokdo. Díky prodloužení zápasu tak odjíždím zpět vlakem až po půlnoci a tak mám dost času, abych si projel několik fotek a dojmů z tohoto dne. Dánsko je drahá země. Za tenhle výlet jsem zaplatil stejně, jako když jsem si před několika lety zaletěl na zápas Interu Milán a zpět. Takže se může nabízet otázka, jestli toho náhodou nelituji. 

Ani omylem…….

Autor: Blog